V padesátých letech se začaly ve sborech tvořit skupiny „třicátníků“, členů církve, kteří odrostli věku starší mládeže, ale dál se chtěli spolu scházet a ve zralejší podobě pokračovat v programu, jímž se zabývali v mládeži. To znamená v biblickém a věroučném programu, programu o tématech etických i kulturních, ale také ve společném sportování a zábavě. V neposlední řadě chtěli také mít dál možnost spolu prožívat své životní radosti i starosti, navzájem se svěřovat, pomáhat si, hovořit o svých osobních postojích a názorech, o práci, problémech, směřování, plánech a úkolech našeho sboru.

Vypráví se, že v našem sboru pozvala tuto skupinu k sobě do bytu naše tehdejší vikářka Eva Kučerová a hostům nabídla jako nutnou večeři teplé párky s hořčicí. Těmto „třicátníkům“ bylo tehdy od 25 asi do 35 let, většinou měli malé děti, sešli se hned po své pracovní době a museli být zpátky doma, aby své ratolesti včas převzali od hlídajících babiček nebo tet.

Tak se střešovičtí „třicátníci“ mnoho let dál scházeli po hostitelských rodinách a jako přednášející si zvali nejrůznější zajímavé osobnosti, se kterými tak měli v té době vzácnou příležitost svobodně diskutovat. Asi v roce 1975 se začala tato skupina scházet na faře, kde měla nesporně více místa než v pokojích rodin, vrátila se k nevařených večeřím (většinou k chlebíčkům) a začala si říkat „rodiče“ (protože jim bylo většinou už kolem čtyřicítky a výše). Protože se dostala do věku, kdy přebírala většinu sborové práce a odpovědnosti za sbor, vybírala si řečníky a témata svých schůzek, jaká mívala význam a byla zajímavá pro celý sbor. Proto začali tito „rodiče“ zvát do svých schůzek i zájemce z ostatních generací.

Tak do skupiny pravidelně docházeli také někteří mladší i někteří starší, někteří svobodní, někteří ovdovělí, někteří bezdětní a někteří, co pokročili už mezi prarodiče. Tehdy vznikl podle dne schůzek název PÁTEČNÍCI. A tak je tomu dodnes. Schůzky mají na faře jednou za měsíc v pátek od 17 do 20 hodin, usilují aby jejich program zahrnoval pokud možno i dál všechno to, co chtěli od začátku (to je zde v prvním odstavci vytištěno kurzívou), většinou jsou sedmdesátníci, je jich méně, domlouvají se, kteří z nich připraví na příště „večeři“, mají pocit, že se scházejí doma a že k sobě blízce patří. Tak chtějí přijímat každého, kde mezi ně přijde jako nový.